Moje Články » Uncategorized

Vlastně,co se skrýva za pojmem PR?

netlink — Wed, 01 Feb 2012 19:21:11 +0000

Vlastně,co se skrýva za pojmem PR?

Uvádíte novou službu nebo produkt? PR článek je dobrý způsob, jak o ní dát bez větších nákladů vědět a získat navíc relevantní zpětné odkazy. Všechny uvedené weby zveřejňují PR články zdarma, ale každý má pro zveřejnění článku svá pravidla a svůj styl, do kterého článek musí zapadnout.

Doporučuji se vyhnout vícenásobnému publikování článků stejného obsahu. Jednak je to v rozporu z informační etikou a jednak je to někdě výslovně zakázáno. PR článek není tisková zpráva. Hranice mezi tím je sice tenká, ale PR článek je stále článek a je tedy určen pro čtenáře. Tisková zpráva je určena novinářům jako podklad pro psaní článku.

Public relations (často uváděné pod zkratkou PR [čteno pí ár], toto označení pochází z angličtiny a volně jej lze přeložit jako „vztahy s veřejností“) jsou techniky a nástroje, pomocí kterých instituce nebo firma buduje a udržuje vztahy se svým okolím a s veřejností, nahlíží její postoje a snaží se je ovlivňovat. Jedná se o dlouhodobou cílevědomou činnost, která by měla mimo jiné zajišťovat poskytování informací veřejnosti a zároveň získávání zpětné vazby a dalších informací od veřejnosti. Důležitým aspektem PR je obousměrnost komunikace, kterou zajišťují (například na rozdíl od reklamy). PR jsou důležitou složkou sociální komunikace a kontroly. E.L. Bernays, otec zakladatel současného public relations, v úvodu svojí knihy Propaganda (1928) píše: „Vědomá a inteligentní manipulace názorů, organizovaných zvyků veřejné masy je významnou součástí fungování demokratické společnosti. Ti, kdo ovládají tyto ,neviditelné‘ společenské mechanismy, zakládají skrytou vládu, která je skutečnou vládnoucí silou naší země.“ Vztahy s veřejností – public relations představují podle Jozefa Ftorka, autora knihy Public relations jako ovlivňování mínění (2009), důležitý nástroj a prostředek společenské kontroly v rukou mocenských elit, a to v důsledku řízení informačního toku (zejména prostřednictvím ekonomické a politické kontroly médií hlavního – středního proudu, tzv. mainstreamu), jeho prostřednictvím pak vytvářením souhlasu mezi občany. Podle Ftorka nelze PR vnímat jen jako součást podnikového marketingu či „vztahy s veřejností“, ale také jako aktivitu, která prostřednictvím koncepčního ovlivnění mínění přispívá k vytváření souhlasu mezi občany, kdy souhlas veřejnosti nebo konkrétních cílových skupin může mít různé podoby i dopady na život dané společnosti. Souhlasem je například volba – hlas pro konkrétní politickou stranu nebo politika ve volbách, nákup inzerovaného zboží nebo i občanská, osobní pasivita v případě státní represe vůči konkrétním disidentským skupinám nebo představitelům.

Webové projekty PRčlánky , PRweb , European travel portal , Net news je Váš prostor pro zviditelnění .

PR obecně provádí buďto zvláštní oddělení uvnitř firmy (tzv. in-house) nebo k tomu určené PR agentury nebo komunikační agentury. V České republice tyto agentury sdružuje především APRA (Asociace Public Relations Agentur).

V chápání PR se veřejnost dělí na vnitřní a vnější. Vnitřní veřejností se rozumí zejména zaměstnanci organizace. Vnější veřejností se rozumí nejen zákazníci, ale také dodavatelé, investoři, komunita, potažmo celá společnost

Využití a cíle

Pro PR je nejdůležitější udržet a zlepšovat dobrou image organizace. Public relations se využívají například v těchto případech:

Sdělování informací potenciálním zákazníkům ve snaze podpořit prodej, udržet nebo zlepšit reputaci. Získáváním zpětné vazby od zákazníků následně upravují svoje metody a techniky prodeje a komunikace.
Řešení nepříznivých vlivů – odvracením útoků na podnik (například očerňující články, nepravdivá prohlášení, zkreslené statistiky…)
U

Vytvořte si svůj vlasní web

netlink — Wed, 01 Feb 2012 19:20:44 +0000

Vytvořte si svůj vlasní web

Přáli byste si založit svůj vlastní blog, ale nevíte jak na to? Pak se vám pokusím trochu poradit. Blog je jednoduché řešení, jak si snadno a rychle vytvořit vlastní internetové stránky. Je spousta možností, jak si vytvořit blog. Buď k tomu použijete některý z blogovacích serverů, jakým je například Blog.cz či eBlog.cz nebo si jej zřídit na své vlastní doméně, tak jak je to například u mého Blogu Virtuální asistentky.

Blog na vlastní doméně má tu výhodu, že má svoji vlastní specifickou adresu, např. ale je zase náročnější na vytvoření. Naproti tomu založení blogu na blogovacích serverech je velice jednoduché a zvládne jej prakticky každý. Nevýhodou pak může být pouze to, že blogovací server Vám přidělí doménu s koncovkou svého blogu,např. www.nazevdomeny.eBlog.cz. Pokud však chcete svůj blog využívat například jako osobní stránky či propagaci článků, to ale určitě nebude vadit.

Jak založit blog na vlastní doméně?

Blog na vlastní doméně je trošku složitější záležitost, ale mohou ho zvládnout i laici. V prvé řadě je nutné mít zaregistrovanou svou doménu a svůj webhosting (buď přímo placené) anebo druhého řádu, který má např. Doménu druhého řádu si můžete zaregistrovat například zde. Po té získáte přístup do administrace svého účtu, případně FTP prostoru, kam je potřeba nahrát obsah, který se bude zobrazovat na internetu.

Pokud toto vše již máte, můžeme přistoupit k vlastnímu založení blogu. Mě se prozatím nejideálnějším řešením zdá založení blogu na systému WordPress, který si můžete stáhnout zde, češtinu do WordPress potom zde. Jakmile máte vše stažené, stačí spustit instalaci dle návodu. WordPress má v základní sestavě 1 nebo 2 šablony, které se Vám asi nebudou líbit, proto je dobré vybrat si svůj nový vzhled, například zde. Jakmile si vyberete šablonu a máte nainstalovaný WordPress, už Vám nic nebrání ve spuštění vlastního blogu.

Další užitečné informace ohledně WordPress naleznete na mém Blogu Virtuální asistentky.

K čemu je blog

Vlastní blog Vám může sloužit k jakémukoliv účelu. K prezentaci vlastních stránek, psaní informací, článků, postřehů, rad či jako osobní stránka. Záleží pouze na Vás, jak jej využijete.

Vybavte si domov

david001 — Wed, 01 Feb 2012 19:20:44 +0000

Nedílnou součástí každého bytu je nábytek. Do našich domovů patří, díky němu se doma cítíme opravdu doma. Málokdo si uvědomuje, že již při překročení prahu typ předsíňové stěny napoví, jaký uživatel byt obývá. Přitom bývá často důležité využít tento prostor pro odkládání svršků a bot co nejúčelněji. Někdo upřednostňuje předsíňovou sestavu složenou z více skříní, jiný jen lavičku k přezutí, další věšákovou sestavu. Majitelé bytu většinou vybírají podle praktičnosti, velikosti předsíně, možností daného prostoru. Přesto se všichni snažíme zachovat design předsíně pro nás co nejútulnější právě proto, že je to v podstatě vchod do našeho domova.

Dalším velice důležitým kusem nábytku v našem bytě je sedací souprava. V dnešní době je na trhu nepřeberné množství typů sedacích souprav. Můžeme najít třeba soustavu dvou křesel a gauče, nebo jen pohovku samotnou, sedací soupravu rohovou, rozkládací, s úložným prostorem, pohovky s funkcí lůžka a jiné. O jejich různých barevných provedeních a různorodém potahovacím materiálu se již není třeba ani zmiňovat, to se již stalo standardem dnešní doby. Každý si určitě dokáže vybrat právě tu, která mu bude nejlépe vyhovovat.

Sedací soupravy, předsíňové stěny a jiný nábytek naleznete v internetovém obchodě www.rovex-nabytek.cz, ve kterém nakoupíte veškeré zboží za příznivé ceny.

Černý kašel je zpět. Justýna nad ním vyhrála

seocity — Fri, 27 Jan 2012 20:12:54 +0000

Foto: Isifa

Pertusi, jak se černý kašel odborně nazývá, jsme si zvykli podobně jako neštovice nebo obrnu považovat za vymýcenou.

Generace prarodičů v poválečných letech ale ještě zažila, co znamená. Možná si některý šedesátník vzpomene, jak maminka s tatínkem šíleli nad jeho postýlkou, že jim umře. Ale dnes? Když už v roce 1958 bylo zavedeno povinné očkování?

„Výskyt onemocnění, které způsobuje bakterie Bordetella pertusis, po začlenění očkování do povinného očkovacího kalendáře do roku 1992 klesal.

Od roku 1993 ale zaznamenáváme stoupající tendenci. Zatím nejvyšší počet nemocných byl v roce 2009, kdy bylo nahlášeno celkem 890 případů. Po pětatřiceti letech došlo dokonce ve věkové skupině kojenců ke třem úmrtím.

Ve všech třech případech se jednalo o dosud neočkované děti do jednoho roku života – chlapci byl měsíc, jedné z holčiček čtyři měsíce a druhé dva,“ shrnuje data MUDr. Kateřina Fabiánová ze Státního zdravotního ústavu v Praze.

„Obdobná situace je i v dalších státech s dlouhodobou tradicí v očkování. Vzrůstá nemocnost ve všech věkových skupinách a také ve skupině dětí do jednoho roku života.

Právě pro tyto nejmenší, často neočkované nebo neúplně očkované děti je onemocnění nejzávažnější a může končit fatálně, jak potvrzují případy úmrtí z velkých epidemií pertuse v poslední době v americké Kalifornii, kde zemřelo 10 dětí ve věku do dvou měsíců, a zcela aktuálně v Austrálii,“ doplňuje lékařka.

Kašle dcera i matka

Z tohoto pohledu měla vlastně Justýna štěstí v neštěstí. Bakterie Bordetella pertusis si ji našla až v dospívání, kdy byla jako sportovkyně, která prakticky nestoná, v dobré kondici koncem prázdnin na volejbalovém soustředění ve středních Čechách.

Domů ale dorazila už s kašlem. Když za tři dny nepřecházel a naopak se stupňoval, rodiče správně usoudili, že to chce lékaře.

„Naše paní doktorka, která Justýnu dobře zná, však bohužel odjížděla do zahraničí. Popsala jsem jí příznaky po telefonu a tehdy poprvé padla diagnóza černý kašel,“ vzpomíná maminka Tereza F.

Zastupující lékař a především sérologické vyšetření v laboratoři ji potvrdili. A jak to při této velmi nakažlivé chorobě, která se stejně jako chřipka šíří kapénkami, bývá, chytila ji i ošetřující osoba.

„Já měla průběh velmi mírný, i když antibiotika beru ještě teď. Justýna byla doma tři neděle. Vzhledem k tomu, že nastoupila na gymnázium a nechci, aby pak musela dohánět, už chodí do školy.

Ale nesmí se namáhat, volejbal pochopitelně musí ještě pár týdnů počkat. Kdybych bývala o černém kašli něco tušila, určitě bych ji nechala přeočkovat. A sebe taky,“ lituje Tereza F.

Spojit s tetanovkou

Není zcela jasné, proč se černý kašel do Česka vrátil. Je možné, že s otevřením hranic po roce 1989 k nám přišly odlišené kmeny bakterie z jiných zemí.

Důvod může být i ve snižující se kvalitě tehdejší československé očkovací látky. Závěr práce MUDr. Kateřiny Fabiánové, doc. MUDr. Bohumíra Kříže a MUDr. Čestmíra Beneše nazvané Vývoj onemocnění pertusí v ČR v letech 1982 – 2009 zní:

„Podle výskytu onemocnění v ČR není imunita po očkování proti pertusi dlouhodobá; zvýšená nemocnost se objevuje již po třech letech od dokončeného očkování.“ V roce 2009 bylo proto zavedeno přeočkování 10- a 11letých dětí.

Mikoláš, devítiletý bratr Justýny, od ní kašel nedostal, protože ho povinná vakcína z útlého dětství ještě ochránila. Kdyby byl ale starší…

„Doporučuji svým pacientům spojit přeočkování proti černému kašli s přeočkováním proti tetanu ve 14 letech. Podle statistiky je totiž tato skupina ohrožena nejčastěji,“ říká MUDr. Ivana Vaněčková, obvodní lékařka pro děti z Canadian medical care Praha, v jejíž péči jsou i Justýna a Mikoláš.

Zemře jedno dítě ze sta

V 19. století se černému kašli říkalo zádušní (zřejmě proto, že se při něm dítě mohlo udusit), v Číně ho prý nazývají stodenní – i tak dlouho může trvat.

Ale nejde jen o to, že záchvaty kokrhavého kašle (jak opravdu zní, si lze poslechnout na www.whoopingcough.net) organismus vyčerpávají nebo že brání spánku.

Více se múžete dočíst v celém článku Černý kašel je zpět. Justýna nad ním vyhrála. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Slávek Janda: 35 let s legendou – Abraxasem

seocity — Fri, 27 Jan 2012 19:59:37 +0000

„Hudba mě zpočátku nijak zvlášť neoslovovala, přesto jsem byl kolem desátého roku věku rodiči postaven před otázku, jestli chci hrát na klavír, nebo na housle.

Po roce jsem nechal klavíru, ale zásadní pro mě bylo, když mi můj spolužák a dnes kytarový virtuos Petr Bierhanzl zahrál jednu Bachovu skladbu.

Hned jsem se taky chtěl přihlásit do kytarového kurzu. Tak začala moje hudební kariéra,“ odkrývá Slávek fakt, že jeho cesta za rockovou kytarou nebyla tak přímočará, jak by se dalo s ohledem na staršího bráchu čekat.

První kapelu s názvem Čepičkáři stačil založit už ve 14 letech na základní škole.

„Vzpomínám, jak skupina skončila. Měli jsme zkušebnu v agitačním středisku, jednou jsme to tam pořádně rozjeli, až do místnosti vstoupil jakýsi soudruh a hlasitě zvolal: ,Ven!´“

S Čepičkáři tedy díru do světa neudělal, studium na pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka už bylo naštěstí o poznání úspěšnější, stejně jako Slávkovo působení v dalších kapelách.

Profesionální zkušenosti začal sbírat v doprovodné skupině Hany Zagorové, poté na šest let zakotvil u Petra Nováka.

Více se múžete dočíst v celém článku Slávek Janda: 35 let s legendou – Abraxasem. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Výuka finanční gramotnosti: Rozumí české děti financím více než jejich rodiče? Možná ano

seocity — Fri, 27 Jan 2012 19:47:39 +0000

Výuka finanční gramotnosti dosud byla jedním z mnoha slabých míst českého školství. Někde se řídili zásadou, že „peníze a sirky dětem do rukou nepatří“, jinde se sice o něco pokoušeli, ale dost rozpačitě a zmateně.

Kam také zařadit poučení o záludnostech „výhodných“ půjček: do matematiky, či občanské výchovy? Kde na to vzít učitele a metodiku?

„S různými programy nás teď v této souvislosti oslovuje neuvěřitelné množství firem,“ říká Miroslav Ferkl, zástupce ředitelky Základní školy Generála Janouška na pražském Černém Mostě, a ukazuje štos papírů.

„Většinou jsou to ale materiály málo srozumitelné. Ke světlým výjimkám patří program Rozumíme penězům, který se nám zalíbil a právě ho začínáme používat.

Nemáme ho ale jako samostatný předmět – učí se v rámci pracovních činností vedle vaření, práce s kovy a podobně.“

Program přišel na svět díky odborníkům a penězům z občanského sdružení AISIS, Evropského sociálního fondu, Státního rozpočtu ČR a GE Money Bank.

Zatím ho u nás absolvovalo na 5 000 žáků a téměř 2 000 jejich učitelů, kteří se na výuku připravují ve zvláštních kurzech.

Dovolená za všechny peníze?

Miroslav Ferkl nás vzal přímo do vyučování. Deváťáci se dnes chystají na dovolenou. Rozdělili se do čtyř „rodin“, které z podkladů nastudovaly modelové dovolené, ty před tabulí rozebírají a učí se z prozíravosti i chyb jejich protagonistů.

Svobodovi třeba ke své dovolené v Thajsku přistoupili docela moudře. Dva roky šetřili na spořícím účtu (kontrolní otázka pro žáky představující Svobodovy: „Kolik jste za tu dobu získali na úrocích? Spočítejte do konce hodiny!“).

Vybrali si cestovku pojištěnou proti úpadku, jeli v levnějším mimosezonním období a ještě získali slevu pět procent za časné zaplacení zájezdů.

To Nálepkovi tak rozumní nebyli. Rozhodli se pro Maledivy, na něž si půjčili 220 000 Kč (!), přičemž ještě málem naletěli podvodníkům. Pak neměli na vánoční dárky, a když chtěli v zimě na hory, zase si půjčili. Jak ti jen dopadnou?

Rychlí vyrazili na Krétu hlavně kvůli babičce, která o ní léta snila. Nechali se ale nachytat vykutálenou cestovkou, jež jim prodala zájezd bez dopravy a stravy.

To druhé zjistili až na místě. Díky kartě se sice dostali k nějakým penězům, museli však využít kontokorent (Rychlí: „Co to je? Jak to funguje?“). Vrátili se tedy s neplánovaným dluhem.

To poslední rodina, o níž pražští deváťáci sehráli scénku, je pravý vzor prozíravosti. Na dovolenou v Chorvatsku našetřila na stavebním spoření, vyrazila autem a do kempu, takže ji to ani moc nestálo.

Ale štěstí za ně nekoupíš…

Děti se bavily, učitel se nenudil – J. Á. Komenský by zajásal. Karina a Isabela nám po hodině řekly:

„Tyhle hodiny jsou fajn, líp teď chápeme, že by se mělo dobře plánovat dopředu a nic neurychlovat. Ale s panem učitelem Ferklem se nám stejně líbí každá hodina.“

Myslí některý ze žáků, že se mu tady naučené věci budou hodit a že třeba jednou doma poradí rodičům? Pár jich soudí že asi ano. Zažili už doma potíže s placením nájemného, přemrštěným účtem za vodu a podobné věci.

„Naši něco podepsali a teď je to blbý,“ praví jedna dívka a je na ní vidět, že by se ráda podobné situaci v budoucnu vyhnula.

Program Rozumíme penězům zřejmě při této hodině děti opravdu zaujal. Je dobře vymyšlený, protože neobtěžuje školometskými poučkami či definicemi, ale předvádí situace ze života.

„Chceme s jeho pomocí naučit děti sestavovat domácí rozpočet, zorientovat se v džungli finančních služeb, pochopit rozdíl mezi hrubou a čistou mzdou, co je to euro, jak nejlépe nakupovat energie, že se peníze dají půjčit i na rozumný úrok a tak dále,“ dozvídáme se od zástupce ředitelky.

„Hlavně ale žáky přivést k poznání, že nemusejí – respektive nemůžou – mít všechno a hned. Jedna lekce je také o hodnotách: že se všechno nedá převést na peníze.“

(Účast banky v programu zavdává příčinu k mírné podezíravosti. Žádná reklama se prý ale na školách nekoná, ani produkty různých bank tu nejsou při vyučování srovnávány.)

Mám to koupit? Zeptám se dcery

Že je finančního vzdělávání deváťákům zapotřebí jako soli, o tom není pochyb. Samozřejmě i tady na Černém Mostě, kde mají rovněž žáky ze sociálně slabších rodin, dětského domova a azylového domu. Mimochodem, kapesné dostává jen třetina z nich, a to pouze nárazově v případě potřeby.

Výzkum mezi dosavadními absolventy programu Rozumíme penězům přitom ukazuje, že informace v případě dětí dopadají na úrodnou půdu. Na stejné otázky při výzkumu odpovídali rodiče a jejich potomci-deváťáci. Tady je pár příkladů shod a rozdílností:

Bez kterého výdaje se vaše domácnost nejsnáze obejde?

bez kouření (děti 60 %, rodiče 73 %)
bez návštěvy restaurace (děti 59 %, rodiče 70 %)
bez dovolené (děti i rodiče 45 %)

Na co bys chtěl(a), aby ti rodiče spořili?

na studium (děti 52 %, rodiče 65 %)
na co budu chtít (děti 38 %, rodiče 35 %)

Co bys udělal(a) s vyhraným milionem korun?

vše uložil(a) do banky na později (děti 48 %, rodiče 37 %)
koupil(a) dům (děti 20 %, rodiče 32 %)
Vše darovat na charitu chtělo 1 % dětí a 2 % rodičů.

Jak mít své peníze pod kontrolou?

Více se múžete dočíst v celém článku Výuka finanční gramotnosti: Rozumí české děti financím více než jejich rodiče? Možná ano. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Michaela Maláčová: Naučila jsem se místo tisícovek počítat miliony

seocity — Fri, 27 Jan 2012 19:34:52 +0000

Její manžel je druhý nejbohatší Čech Zdeněk Bakala. Má domov ve Švýcarsku, v Americe i v Česku. To je zatraceně pohádkový život, řekne si asi většina z nás.

Pustila jste se do budování největší obchodní sítě luxusního zboží ve střední Evropě. To už je jiná třída než soutěž Miss v Česku…

Mám výhodu, že nehraji sama, mám výborné parťáky. Letos jsem v USA strávila pět týdnů na business school ohledně akvizic, financí, řízení lidí.

Stala jsem se většinovým podílníkem v již existujících společnostech, nezačínám tedy jako s Českou Miss úplně od nuly. Hodně mi radí Zdeněk a mám zkušeného společníka Bessela Koka. Ale konečné rozhodnutí je na mně.

Jste v byznysu opatrná?

Jsem opatrnější. Nesu si to od svých začátků, kdy jsem na dovolené počítala každou marku. Naučila jsem se sice místo tisícovek počítat desítky milionů, ale přistupuji k nim stejně jako k jednotlivým korunám. Rozházet miliony je snadné. Já ale cítím dvojnásobnou zodpovědnost.

Máte vůbec ještě čas na kamarády z dětství, na spolužáky?

Měla jsem v Brně před dvěma lety sraz dvacet let po maturitě. Shodli jsme se na tom, že jsme se od osmnácti let jako osobnosti už moc nezměnili. Mně řekli, že jsem je nepřekvapila, ode mne se to očekávalo, i když ne v těchto rozměrech.

Mám spoustu spolužaček úspěšných ve svých oborech, mezi lékařkami nebo učí, a musela jsem konstatovat, že dívky jsou dnes spokojenější než někteří mí spolužáci. Všichni ale byli pozitivně naladění. Byla jsem příjemně překvapená, že debata nesklouzla do úrovně – no jo, ty se máš.

Pořádáte někdy babinec, pokec jen s kamarádkami?

Moc ne. Hodně si dopisuji mailem, když uložím děti. Kolem půlnoci sedím s iPadem v posteli, dám si dobré víno a komunikuji s kamarádkami.

V květnu jsem slavila čtyřicáté narozeniny a udělala si velkou radost. Sezvala jsem nejbližší kamarádky, hlavně z Brna, na Modravu a udělaly jsme si čistě dámskou jízdu bez partnerů. Užily jsme si to.

Liší se váš den ve Švýcarsku, v Americe a v Čechách?

Výrazně. V Praze bývám jednou za pár týdnů na dva tři dny bez dětí. Je to velmi intenzivní. Setkávám se s hlavními partnery České Miss, řídím firmy.

Snažím se vstávat kolem půl osmé ráno, schůzky většinou končím pozdě večer. Ve Spojených státech, pokud jsme doma, je to relax. Jsme s dětmi, sportujeme, já hraji golf. Také mám čas kreativně vymýšlet věci týkající se práce.

A švýcarský den?

Tam jsem maminka. Děti mají ve Švýcarsku školky a školu, své soukromí. Ráno s nimi vstávám, nejstarší Anabel už chodí do školy. Přestože jí je pět let, vzali ji na doporučení ze školky, že už je připravená na školní docházku. Zvládá čtení a počítání ve třech jazycích.

Přizpůsobí se rodina školní docházce dětí? Omezíte cestování?

Budeme víc ve Švýcarsku. Nechtěla bych děti brát často mimo domov a školu. Škola nejsou jen vědomosti, ale i vytváření sociálních vazeb, kamarádi.

Jaký je vlastně jejich mateřský jazyk?

Vědí, že se narodily v Česku. Mluví česky, převládá však angličtina a francouzština, tou mluví spolužáci a okolí. Doma sklouzávají do jazyka, kterým celý den hovoří ve škole, ale já i tatínek na ně důsledně mluvíme česky. Pouštím jim české filmy, čtu české pohádky. Nebudou to přeborníci v české gramatice, ale chci, aby se česky domluvily a rozuměly.

Vyrostla jste v paneláku, vaše děti naopak v naprostém materiálním dostatku. Nebude to pro ně jednou jistá překážka?

Velmi důležité je, aby děti viděly, že nic není automatické a zadarmo. Neustále jim to připomínáme. Vidí, jak jejich spolužáci bydlí i v paneláku, ne každý má rodinný dům, ne každý má na výběr několik aut, někdo nemá dokonce žádné, nemůže cestovat po celém světě, ne každé dítě má chůvu.

Nedostávají automaticky všechno, co chtějí, ale samozřejmě je tohle prostředí formuje. Asi nikdy nepochopí, z jakých podmínek jsme vyšli my se Zdeňkem. Nemohu jim dát srovnání, protože jsem v žádném paláci se služebnictvem nevyrůstala.

Jak jste se vlastně dostali tak daleko?

Zdeněk tvrdí, že za všechno si člověk může sám. Já jsem vyrůstala v protestantské rodině, dědeček byl evangelický farář. Víra mi dává pocit, že na nic nejsem sama, odbourávám tak obavy a strach.

Dostala jsem nějaké hřivny – předpoklady – které mám rozvíjet. To je můj hnací motor. Život nechci proflákat. To mě posilovalo, i když jsem věděla, že nejsem třeba nejchytřejší nebo nejhezčí.

Kdybyste vyšla z královského paláce, tak byste to nedokázala?

Kdyby mě rodiče vychovávali v paláci stejně jako v paneláku, tak ano. Mojí motivací nebylo na prvním místě uspět za každou cenu, vydělat peníze a proslavit se. Motivací bylo dělat věci poctivě a pořádně. Václav Klaus, od kterého jsem se hodně naučila, říká, že mnoho věcí si musíme odpracovat. Když jsem ve škole dostala dvojku, maminka se zeptala:

„A proč nemáš jedničku, když na to máš? Mám tě za to pochválit?“ Rodiče nás vedli k tomu, že se o víkendu pracovalo, že se vstávalo nejpozději v osm hodin. Protestantská výchova je přísná. Život je práce, spíš trápení než radost, moc se na nic netěš. Já byla zocelena. Někdy mi chybělo, že mě maminka víc nepochválila, doma to vyvažoval tatínek.

S ním byla víc legrace. Z rodičovského svázání jsem se osvobodila tím, že jsem začala zpívat s rockovou kapelou. Ale opět – s klukama jsem popíjela až do rána, ale také šla pak rovnou do školy. Rodiče říkali – my tě nebudeme hlídat, dělej si to jak chceš, ale chceme vidět výsledky.

Proč byla maminka tak přísná?

Byla dcerou evangelického faráře. Bylo jí líto, že nestudovala vysokou školu a hlavně to, že to nezkusila. Je velmi chytrá, sama se vzdělávala, ale bála se, že jako dceru faráře by ji nepřijali, zrazovali ji.

Tak chtěla, abychom se o to pokusily my se sestrou. Abychom život neproflákaly, nevezly se. Maminka nás povzbuzovala pracuj, buď hrdá a ukaž, co v tobě je.

Pokud jste se někdy flákala, vzpomněla jste si na ni?

Mnohokrát. Když jsem už od osmnácti let bydlela sama, naučila jsem se o víkendu ležet v posteli třeba do jedenácti. Vychutnávala jsem si lenošení a současně si představila, co by řekla maminka, kdyby přišla. Ta by mě hnala. (smích)

Trvalo delší dobu, než jsem to odbourala, než jsem si řekla – pracovala jsi tvrdě celý týden, co je komu do toho, jak odpočíváš. Chci ležet v posteli.

Teď také někdy poleháváte?

Daří se mi to. A nejen na dovolených. Pracuji, když je potřeba, umím si ale několik dní užívat. Nezvedám telefony, bavím se. To mě naučil můj muž. Připojila jsem se k jeho životnímu stylu. Řekl, že na prvním místě jsme my dva a celá rodina.

Čím váš vztah těch sedm let, co jste spolu, udržujete, aby vám nezevšedněl?

U nás se pořád něco děje, pořád něco děláme společně, i s dětmi. Nemáme striktně oddělené aktivity – moje a Zdeňkovy. Budujeme spolu, cestujeme spolu, pracujeme spolu, on se mnou konzultuje své záležitosti. My se nenudíme ani minutu. Taky máme ty tři malé děti.

Nosí vám kytky?

Ano, umí překvapit. Udělá to vždy hezkým způsobem.

Více se múžete dočíst v celém článku Michaela Maláčová: Naučila jsem se místo tisícovek počítat miliony. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze stejné kategorie.

Židle do kanceláře i domácí pracovny

seocity — Fri, 27 Jan 2012 19:22:45 +0000

Dlouhodobé sezení není pro člověka optimální, především páteř pro ně není uzpůsobena, trávení času vsedě s sebou proto může nést nejrůznější zdravotní potíže, obvykle bolesti zad, šíje a hlavy. Dlouhodobé sezení bez osvěžujícího pohybu má nepříznivý vliv i na krevní oběh, trávení či dýchání. Tyto nepříznivé jevy lze kromě pohybu eliminovat i kvalitní židlí. Kancelářská židle, na níž trávíme několik hodin denně, by měla být určitě lépe vybavena než ta, na které sedáváme pouze příležitostně.

Posezení jako v bavlnce

Každá kvalitní kancelářská židle by měla splňovat určité podmínky. Základnou by měl být pětiramenný kříž s kolečky. Ta by měla navíc odpovídat typu podlahové krytiny, aby byl pohyb po ní plynulý a nedocházelo k jejímu poničení – na tvrdou podlahu tedy patří měkká kolečka a opačně na koberec kolečka tvrdá. Židle by měla poskytovat nejen oporu v zádové a sedací části, ale sedák i opěrka zad si musí zachovávat variabilitu tak, aby sezení nebylo strnulé, ale naopak dynamické, aby židle „spolupracovala“ s tělem. Samotná zádová opěrka musí být v bederní části pevná a tvarovaná, aby při sezení opravdu podpírala záda. U nejkvalitnějších modelů lze přesně nastavit rádius prohnutí.

Sedák i opěrka zad musí být také výškově nastavitelné. U kvalitních modelů se při sezení sedák i opěrka naklápí nezávisle na sobě. Dosednutí na židli by mělo být měkké, to zajišťuje plynový píst, který je nyní již běžným vybavením na trhu dostupných kancelářských židlí. Pokud chceme opravdu pohodlnou židli, vybereme si model s takzvanou synchromechanikou – díky ní se můžeme opřít do židle bez toho, aby se automaticky zvedl i sedák. Nohy tak zůstanou uvolněné a budou se lépe prokrvovat.

Židle mohou být vybaveny i speciálním mechanismem na úpravu opěrky zad podle hmotnosti uživatele. Komfortní modely jsou také vybaveny samozřejmě i opěrkou hlavy, obvykle výškově i čelně polohovatelnou. Nastavování všech částí může být mechanické či automatické na základě odjištění a zajištění aretace. Nezbytností jsou u těchto typů židlí područky. Měly by být mírně prohnuté vzhůru, a také výškově, a případně i čelně a bočně nastavitelné. Z hlediska materiálů vypadá velmi efektně použití dřevěných leštěných opěrek v kontrastu s kovem, z něhož je konstrukce židle zhotovena.

Více se múžete dočíst v celém článku Židle do kanceláře i domácí pracovny. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Interiéry.

Kalanchoe – nenáročné pokojové rostliny

seocity — Fri, 27 Jan 2012 19:10:31 +0000

Hlavní výhodou kalanchoe daigremontiana i tubiflora je, že se nám budou zelenat svěžími barvami a možná i kvést v době vegetačního klidu, kdy s pěstováním jiných okrasných rostlin bývají často potíže.

Patří do čeledi tlusticovitých, to znamená, že mají dužnaté listy s tuhým kožovitým povrchem: první jmenovaná ve tvaru ozubeného trojúhelníka světlezelené barvy, druhá tmavozeleně žíhaného válečku. Na první pohled jsou nápadné tím, že na jejich koncích vyrůstají spousty malých dceřiných rostlinek připomínajících stejnobarevné kvítky. Tím se ale nesmíme nechat zmýlit, protože oba dva druhy také vykvétají, a sice růžovými a žlutooranžovými kvítečky ve tvaru zvonku.

Do rodu kalanchoe náleží rostliny pocházející hlavně z Afriky, jejichž významnou skupinou jsou právě rostliny tlusticovité. Ve své domovině mohou dorůstat výšky až několika metrů, u nás je lze bez problémů pěstovat i v menším květináči.

Květenství

Více se múžete dočíst v celém článku Kalanchoe – nenáročné pokojové rostliny. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Encyklopedie rostlin.

Nejpodivnější pisoáry světa: Umění, nebo kýč?

seocity — Fri, 27 Jan 2012 18:58:33 +0000

Pisoáry se v českých domácnostech zatím moc neobjevují – nemají u nás velkou tradici a nejsou vlastně ani příliš praktické. Ve spoustě českých rodin vlastně ani není muž, který by je využíval. Pokud ale pro vlastní byt o pisoáru přemýšlíte, podívejte se na ty, které jsou tak trošku „jiné“. Některé vás možná inspirují, jiné zase spíš odradí.

Náš první tip je ukázkou toho, jak se dnes moderní technologie objevují na těch nejméně očekávaných místech. Slyšeli jste někdy o termochromických toaletách? Zdi těchto pisoárů jsou pokryté materiálem citlivým na teplo. Když na ně dopadá něco teplejšího, než je vzduch, mění barvu – v tomto konkrétním případě z modré na oranžovou.

Druhým příkladem bychom vám chtěli ukázat, že někdy i okolí může úplně změnit kontext, v jakém vnímáme předměty denní potřeby, jako jsou třeba právě pisoáry. Roku 2005 upravili na Novém Zélandu veřejné záchody tímto způsobem. Mužům se tedy zdá, že je při vykonávání malé potřeby pozorují s vykulenýma očima krásné ženy, některé dokonce vybavené fotoaparáty.

Na třetí fotografii bychom rádi demonstrovali, jak vypadá nevkus v jeho nejhorší podobě. Není to vtipné, není to hezké, není to vlastně ani moc praktické. Kéž by tento druh buranského humoru nikdy neexistoval…

Ukázkou toho, že i pisoár se může stát uměním, je čtvrtá fotografie. Tyto pánské záchodky byly vystavené na jednom z ročníků benátského bienále – jsou provokativní, na někoho možná až příliš, ale rozhodně se jim nedá upřít dobré provedení, originalita a smysl pro břitký humor.

Myšlenka, že ani na toaletě člověk není nikdy sám, inspirovala architekty v Portugalsku. V madeirském obchodním centru Sao Joao da Madeira mají toalety zdobené sochami z výkladních skříní. Výrobci na nich mohou nabízet oblečení, i když člověk neprochází kolem jejich obchodů. Ano, i na záchodcích se dá opravdu vydělat.

Pisoáry se dají použít i jako veřejné záchodky. V Nizozemí v tom zašli natolik daleko, že vytvořili speciální pouliční model pisoáru, který skrývá jen minimum. Může však stát téměř kdekoliv a je velmi hygienický. Proč ne, třeba se to prosadí.

Více se múžete dočíst v celém článku Nejpodivnější pisoáry světa: Umění, nebo kýč?. Nezabudněte si také pročíst ostatní články ze sekce Koupelny.